Najít si svůj hrozen
Kurt Vonnegut mladší se narodil v roce 1922. Vyrůstal
v Indianopolis ve státě Indiana. Jeho děda byl německý přistěhovalec,
který vystudoval architekturu v Bostonu. Otec se oženil s dcerou
majitele pivovaru. Během první světové války Kurtova rodina okusila návaly
protiněmecké nenávisti. Kurt vzpomíná, že se obyvatelé jejich města dokonce
rozhodli přejmenovat německý „kartofell“ na „liberty cabbage“ (zelí svobody). A
školy přestaly vyučovat němčinu.
Za období velké hospodářské krize ve Spojených státech
přichází jeho otec o veškeré peníze a Kurt musí přestoupit ze soukromé školy na
veřejnou. Zjišťuje ale, že se mu na veřejné škole líbí mnohem víc, protože se
tam budují mnohem pevnější přátelské vztahy. V roce 1944 jeho matka, která
se nikdy nevyrovnala se ztrátou majetku a postavení, spáchala sebevraždu.
Tentýž rok Kurt rukuje do americké armády a je poslán bojovat do Německa.
Zanedlouho je zajat a je přesunut do pracovního tábora v Drážďanech, kde
pracuje na jatkách. Během devastujícího náletu, při němž v letadlech na
obloze sedí vojáci jeho vlastní země, se narychlo schová do podzemní lednice.
Když vyleze zpět na povrch zemský, zjišťuje, že celé město mezitím zmizelo a
v ruinách leží 135 tisíc mrtvých lidí. Po zbytek zajetí je nucen vykopávat
mrtvoly z trosek domů. Na konci války je osvobozen Rudou armádou a vrací
se do Ameriky. V roce 1952 vydává svou první knihu Mechanické piano. Následují Sirény
na Titanu v roce 1959, Matka noc,
1961, Kolíbka, 1963, a Bůh vám žehnej, pane Rosewatere v roce
1965.
Vrcholnou knihou, na kterou se připravoval celých dvacet let
a v které dozrávají jeho strašné zážitky z války, jsou Jatka č. 5. Kniha je vydána ve stejné
době, kdy Neil Alden Armstrong vstupuje poprvé na Měsíc a na malé farmě ve
státě New York se koná legendární festival hudby Woodstock. Jatka č. 5 se stávají v krátké době
kultovní knihou celé hippie generace ve Spojených státech. Je také zfilmována.
Pak píše ještě pět dalších knih: Kriminálník,
1979, Deadeye Dick, 1982, Galapagos, 1985, Modrovous, 1987 a
Hocus Pocus, 1990.
Vonnegut
Původní rozhovor pro Xantypu
Milan Kohout, ilustrace Pavel Reisenauer, foto Jan Frank
-andílek na římse Vonnegutova
Když jsem přicházel,
všiml jsem si malého bílého andílka, sedícího na římse vašeho domu. Byl smutný
a jakoby zmáčknutý okolními vysokými domy. Nejste to vy?
Ne. Já jsem ho tam dal, protože to vypadá hezky.
Mně totiž připomněl
undergroundový film, který jsem kdysi dávno natočil. Zápolil se základními
otázkami života a osvobozením mysli v totalitním politickém systému.
Použil jsem bílé anděly, které jsem vystřihl z papíru a položil jsem je na
hladinu řeky, aby to v záběru kamery vypadalo, jako že letí k nebi.
To muselo vypadat krásně.
Připadá mi, jakoby ten
anděl symbolizoval osvícené umělce a spisovatele, jako jste vy. Zkrátka lidi,
kteří jsou lisováni vyššími ekonomickými zájmy.
Podívejte se, my jsme abnormálně velká země, prakticky celý
kontinent, takže nějaké to umění se tady musí vždycky vyklubat. Kolik obyvatel
má Česká republika?
Asi deset milionů.
To je, jakoby tam nebyl nikdo. Vezměte si třeba naši čtvrť.
Říká se jí Želví zátoka. Žilo a žije tady mnoho známých umělců. Pravděpodobně
nejznámější je herečka Katherine Hepburn. Bydlí tamhle přes ulici. Ale
nejsmutnější je, že nejlepší prezident, kterého jsme měli, byl Abraham Lincoln.
Ovšem zastřelili ho!
To máte pravdu.
Ale víte, že muž,
který zastřelil Martina Luthera Kinga, James 0´Ray, měl inteligenční kvocient
asi sto osm? To je nadprůměrná inteligence obyvatel Ameriky. Takže, proč by ten
anděl nebyl smutný?
Já jsem byl
v Československu zapojen do hnutí lidí, které se pokoušelo vyzdvihnout
člověka z útlaku totalitního režimu a dát mu větší svobodu a lidskou
důstojnost. A pak jsem přišel sem a trochu mě zaskočilo, že jsem tady objevil
systém, který mě mnohdy zmáčknul do menšího duševního prostoru než za
totalitního systému.
Podívejte se, po celé naší zemi jsou takové buňky tvořené
lidmi, kteří nepatří do žádné politické strany. Jsou ale nadšeni nějakou ideou.
V New Yorku je deset, patnáct, dvacet lidí, kteří se pravidelně setkávají
a probírají, co by se dalo udělat s televizí, školami, politickým systémem
nebo ekonomií. Když se vám podaří najít takovou rozvětvenější rodinu, tam se
budete cítit jako doma. Ono je totiž šílené patřit k něčemu tak velkému,
jako jsou Spojené státy americké. To je něco podobného, jako být z Asie!
Musíte si najít takový malý hrozen lidí, jako jste měl doma. Obrovská americká
nemoc je osamělost. A to je tím, že většina lidí nemá svůj hrozen. A když ho
mají, je to spíš nesmysl, protože je to hrozen tvořený lidmi ze stejné firmy,
nebo něco podobného. Ale jsou tady také hrozny lidí, kteří stále věří
v socialismus a ve spravedlivé rozdělování bohatství. A já jsem jeden
z nich a myslím si, že je to velmi dobrá myšlenka. Vždyť je to šílený, kam
jde dnešní svět. Musíte zkrátka zase najít svou partu lidí.
To je právě to, co
většina našinců nechápe. Tady v zemi individualismu si musí najít každý
najít svůj okruh lidí. Člověk není přirozenou částí celku a kultury, tak jak
jsme to chápali doma v kolektivní společnosti.
A také menší společnosti, s jedním důležitým městem
Prahou. Podívejte se, jenom v samotném Texasu je několik důležitých
center. Takže první, co je důležité na Americe pochopit, je její rozsáhlost.
A jak říká přísloví:
Nezahrávej si s Texasem!
Ne, ne! V Texasu jsou dobří lidé a spousta hudby.
V Texasu je také
mnoho potomků českých přistěhovalců.
A taky v Iowě je množství Čechů. Jak se to přihodilo,
nevím. V New Yorku je dodnes norská čtvrť a taky ukrajinská a další. Lidi
se rádi sdružují s lidmi své krve.
Já jsem posledních pět
let v Bostonu členem umělecké skupiny Mobius. Vytvořil jsem tam několik
svých her. Většinou se zaobírají nepochopením rozdílu mezi světem
individualismu a světem kolektivismu. Zeď mezi nimi tvořili diváci a byli
jakoby cihlami. Během představení pak zeď postupně opustili a stáli před
rozhodnutím, v jaké společnosti budou žít. Když byla celá zeď rozebrána a
vytvořily se dva tábory, najednou nastal okamžik, co bude dál. Každé
představení skončilo konfliktem. Připomínalo mi to model mezi vítězícím
kapitalistickým a prohrávajícím socialistickým táborem.
O co jde, je to, že nemůžete dát ekonomii nějaký název. A že
jsou názvy, tak je to proto, aby se o tom dalo mluvit. Demokrati nebo
republikáni, socialismus nebo kapitalismus, či cokoli, je jen rozdělení lidí na
různé druhy. Ale skutečností je, že mizí idea národů. Myslím tím nástup
ohromných korporací. Lidé jsou stále více jen součástí korporací podobajících
se novým národům v Africe. Kdokoli se tam stane prezidentem, bez ohledu na
to, jestli byl zvolen v podvodných volbách, nebo byl nastolen revolucí,
sebere stejně všechny peníze a uloží si je pro svou rodinu ve Švýcarsku. A
představitelé velkých korporací jsou stejní. Například představitel firmy
Coca-Cola si sám sobě udělil minulý rok plat 94 milionů dolarů. Tak jaký je
rozdíl mezi ním a prezidentem Nigérie? „To jsou moje peníze a já si také
vezmu!“
Já jsem vždycky
opovrhoval Marxovými teoriemi. Ale neměl přece jenom pravdu, když říkal, že
monopolizace kapitálu je nejhorší možný scénář?
No, bývalo tomu tak, ale myšlenka, že vedení společnosti
musí být pyramida s někým na špičce, je také špatná. A kdekoli na světě
jsem byl, ověřil jsem si to. Během občanské války jsem byl v Nigérii. Děti
tam umíraly hlady, vlasy jim žloutly utrpením, ale vůdce Biafry, generál
Ojukwu, měl každý den jídla nadbytek. A v Německu, když už se všechno
hroutilo a jejich vojáci strádali na frontě, nacisti na velitelstvích měli
pořád přepychová jídla. Takže když někdo uspořádá společnost jako pyramidu,
znamená to, že jediné místo, kde se dá žít, je na vrcholu. Můžeš si vzít tolik,
kolik chceš. Že to někde chybí, tě nemusí zajímat. Jsem si jistý, že během
takzvaného komunismu byla v Kremlu servírována přepychová jídla. Nevím,
jaký byl rozdíl mezi českými komunisty a obyčejnými lidmi, ale řekl bych, že se
také měli lépe.
Ano, ale my jsme si
mysleli, že se mají o hodně lépe, než tomu ve skutečnosti bylo. Když to
porovnám s příjmem vedoucího nějaké americké firmy, který je někdy stokrát
vyšší než příjem dělníka, který u něj pracuje, mám dojem, že takový předseda
komunistů někde v kraji měl možná jenom pětkrát tolik, co dělník.
To je postaveno na myšlence kapitalismu. Nahromadit peníze
na co nejmenší místo, jako jsou banky nebo firemní pokladny. No a když tam
jsou, tak proč si je nevzít? Lidé, kteří o tom rozhodují, mají velmi jednoduché
myšlení. A když v dnešní době seberou nějaký firemní poklad, nahromadí
mnohem víc peněz než Rockefeller nebo Andrew Carneige. Jednoduše je natahají na
jedno místo a vezmou si je. Je to pokušení a nedostatek velkorysosti. A
konzumenti pořád kupují jejich výrobky. Každý den si koupí láhev coca-coly a
tím vlastně nakládají celé náklaďáky láhvemi. Ale zisk by měl být plošně rozdělován,
měly by se rozdávat bonusy. Ne, lidi jsou lakomci, toť vše. A já znám osobně
řadu lidí, kteří mají miliardy dolarů. Oni se domnívají, že si je zasloužili!!!
Mně taky jednou někdo
řekl, že tito lidé pracují strašně těžce. Ale jak někdo může svou prací
vyprodukovat sto tisíc dolarů denně? Každý přece může pracovat maximálně
čtyřiadvacet hodin denně!
To víte, zisky se hromadí a oni si to všechno berou. Jsem si
jistý, že třeba korporace, jako je Disney nebo Time Warner, jsou bohatší než
Česká republika. A neexistuje přes ně žádná kontrola. To je naprosto podivné.
My jsme strašná zvířata, o tom jsme se přesvědčili během první a druhé světové
války. Ale mimochodem, když mluvíme o druhé světové válce, rád bych řekl, že
Češi se chovali krásně. Prakticky nikdo jiný se tak nechoval. A Čapka si
strašně vážím, je to velmi důležitý spisovatel světového formátu. Naneštěstí se
o něm dnes moc nemluví. Objevuje se akorát v křížovkách, protože se tam
hodí R.U.R., a to se líbí jejich tvůrcům.
Jsem si jistý, že
většina luštitelů křížovek nikdy Čapkovu hru neviděla.
Samozřejmě. Oni to slovo viděli zase v jiné křížovce.
Ale zpátky. Já miluju atmosféru Prahy.
Vy jste tam byl na
návštěvě za minulého totalitního režimu…
Ano, několikrát. Pamatuji si, že když jsme jednou
překračovali hranice z Rakouska, všiml jsem si náklaďáků naplněných
obilím. Na nich stáli jacísi muži a dlouhými železnými tyčemi píchali do zrní,
jestli tam není někdo schovaný!
Já vím. Když jsem byl
v uprchlickém táboře u Vídně, tak jsme se denně o neuvěřitelně bizarních
způsobech útěků z Československa. Vedle mně spal muž, který se schoval ve
vlaku ve stropě na záchodě. Předtím na sebe vylil asi litr voňavky, aby ho
neucítili psi. Z vídeňského nádraží musel jít do tábora pěšky, protože ho vyhodili
ze všech dopravních prostředků.
Víte, kdo byl Rus Vladimír Dremjuga?
Ne.
To byl elektrikář. Když Sovětský svaz poslal okupační vojska
do Prahy, stoupl si na Rudé náměstí s nápisem protestujícím proti okupaci.
Stál tam tuším pět minut, než ho zatkli. A my jsme se o tom tady dozvěděli a
kdykoli z nás jel někdo do Sovětského svazu, tak se vždycky ptal: Kde je
Vladimír Dremjuga a jak se má? A jim se z toho začalo dělat zle, až ho
konečně posadili na vlak a poslali do Vídně. A tam se s ním setkali Češi,
a protože věděli, co udělal, udělili mu Řád sv. Václava. Nakonec skončil tady
v Americe a setkal se s mými dětmi, co žijí v Massachusetts.
Potom měl projev pro místní obchodní komoru, kde vylíčil hrůzy komunismu v Sovětském
svazu. Bankéři se rozhodli poskytnout mu půjčku na nákup domu. Ale on ten dům
okamžitě opravil a prodal za mnohem víc peněz. Já jsem se s ním
v prvních letech několikrát setkal. Pak se přestěhoval do New Jesrey City
a stal se z něho majitel domů v černošské a portorikánské čtvrti.
Dneska je z něho zrůdný domácí a rasista. Takové monstrum vyhazující lidi
z bytů. Doufám, že se z vás taky nestane takové monstrum.
To pochybuji, já nemám
talent na zbohatnutí, já budu asi až do smrti chudej. Ale připomíná mi to
trochu jiný příběh. Když přišel Alexandr Solženicyn do Ameriky, lidi obdivovali
jeho výstižné kritiky komunismu. Po několika letech ho pozvali, aby přednesl
promoční projev na Harvardově universitě. Solženicyn se postavil neočekávaně
ostře proti americkému společenskému systému.
Já vím. Vadilo mu, že je tady moc sexu. Já si myslím, že je
pitomost kritizovat Spojené státy jako takové. To je, jak kdybyste kritizoval
Asii. Prosím vás, to není žádná ucelená jednotka, žádná věc.
Ale když celý svět
přijme takovou amorfní definici společnosti, nebude to poněkud chmurné?
Možná, ale podívejte se, na druhé straně tady můžete
publikovat, cokoli chcete. Bill of Rights ústavy Spojených států je pozoruhodný
vynález. Alespoň některé věci máte zaručené. Máte právo na shromažďování, právo
na protest. Policie nesmí vstoupit do vašeho domu bez povolení od soudu. To
jsou přece poklady pro každou zemi, kde se stanou zákony. To není tak špatné,
ne? Já vím, bohužel jediný způsob, jak dneska bodovat, je shromažďovat peníze.
Když poslouchám své přátele, které mám dodnes v Rusku, v Moskvě a
v Leningradě – a já budu vždycky říkat Leningrad, protože mně se nelíbí,
že to změnili. Ne, že bych obdivoval Lenina, ale myslím si, že byl součástí
tamní historie. A také mám pořád v hlavě obléhání Leningradu. A kdykoliv
jsem tam byl, tak to byl Leningrad. Tak tedy, když poslouchám přátele, tak už
se nebaví o umění jako dřív, ale každý žvaní jen o penězích. Naše noviny jsou
taky plné peněz, jak je úžasné, kdo a kolik vydělal. Ale to je na každém,
jestli chcete žít takovýhle život.
Nemusíte se tím nechat
strhnout. To se přece nemusí stát zvykem každého. Jaké jste měl spolužáky na
umělecké škole, kterou jste studoval?
Abych pravdu řekl, tak to byli lidičky převážně
z bohatých rodin, protože je to strašně drahá škola. Chodili do školy ve
špinavých a děravých „módních“ kalhotách. Já jsem jim vždycky nabízel, že jim
koupím nové, když jsou tak strašně chudí. Měl jsem dojem, že nerozuměli,
k čemu je umění. Jako by se domnívali, že je to všechno zaměřené na jenom
ke studování vlastního ega. Ale to může být také předmět umění. Když
praktikujete umění, jde o to, aby rostla vaše duše. A fakt, že Disney nebo Time
Warner nenatočí můj film anebo nenahraje moji píseň, ještě neznamená, že nemůžu
dál tvořit a pracovat na své duši. Každý by se měl podílet na tvorbě umění a
neočekávat, že ho to bude živit. Moje dcera vystudovala Rhode Island School of
Design. Umí malovat, ale nikdo ji k tomu nenutil a neživí se tím. Čím vy
se živíte?
Já dělám pro kabelovou
televizní stanici C-Span. To dal dohromady před lety jeden člověk, který věřil,
že televizní zpravodajství by mělo být oproštěno od jakýchkoli střihů, které
vždy nevyhnutelně vnesou do významu názor redaktora. Takže vysíláme politické
události vždy v celé délce – hodinový projev trvá hodinu.
No vidíte, další člověk, který potvrzuje, že když žijete
v Americe, nemusíte jednat a myslet jako ostatní. Jsou zde lidé, kteří
žijí krásné a plodné osobní životy a vedou své kampaně založené na osobním
nadšení. Všiml jsem si kupříkladu, že v univerzitních kampusech začaly
v poslední době bujet malé nezávislé literární magazíny, bez jakýchkoli
snah vydělat peníze. Nejchytřejší mladí lidé se nestarají o to, jestli budou za
umění placeni, nebo ne. Hodnotit proto Ameriku jako společnost jedné tváře je bláhovost.
Nikdy nevíte, jaký život se žije přímo přes ulici. Když jsem učil kursy psaní
na universitě Iowa, na Harvardu a na City College v New Yorku, měl jsem ve
třídě lidi, kteří se chtěli stát spisovateli, aby měli spoustu peněz a krásných
žen. Ti mě příliš nezajímali. Ale měl jsem tam také skvělé lidi se schopností
pracovat s bohatostí jazyka. Byli tam také tací jako vy, pro něž byla
angličtina druhým anebo třetím jazykem. Ti se snažili ze všech sil jazyk a něco
pomocí něho vyjádřit. Jejich výpovědi byly strašně energetické a krásné. A to
je to, co jsem od nich chtěl.
Je zajímavé, že když
jsem přišel do Ameriky, měl jsem strašnou chuť se angličtinu naučit, jak
nejlépe to půjde. V češtině jsem už léta psal básničky a chtěl jsem
v tom pokračovat i v angličtině. Ale k mému překvapení jsem se
začal najednou cítit anglickým jazykem jakoby zrazen. A to tím, jak je používán
v každodenním životě. Já bych řekl, že jazyk tržní společnosti je mrtvý
jazyk. Slova jakoby nadále neznamenají, že co původně znamenala. Všechno je
skvělé, šťastné, nejlepší, úžasné. Někdy mám pocit, že trh znásilňuje slova až
ke kořenům.
To, co říkáte, není vůbec pravda! Vy chcete znevážit slova
jenom proto, že jsou komercializovaná? Anglický jazyk je stejně dobrý jako
vždycky!!! Je to zázračný jazyk! Nejlepší jazyk na světě!!! Protože to je
jazyk, který byl dán dohromady jazykovými zloději, vykrádajícími jiné jazyky.
Náš slovník je dvakrát tak tlustý než francouzský. Na to, co říkáte
v angličtině, vám odpovím takto: HOVNO!!! Je to výstižný jazyk, oplývající
nekonečnými významovými přechody. Možná, že jazyk reklam je příliš žhavý. Ale
to neznamená, že nemůže mít jiné použití.
O to se snažím. A to
je jeden z důvodů, proč obdivuji vaše knihy. Tak se, prosím, nezlobte. Já
se omlouvám. Chtěl jsem jen říct, že jsem nebyl připraven na každodenní použití
angličtiny v médiích. Popis výrobku v samoobsluze je jedna obrovská
lež. Vždy je to nejlepší a nepřekonatelné. Nic už není průměrné, normální anebo
všední.
Ale kdo hledá, probůh, v samoobsluze krásu jazyka?!?
Já si myslím, že i
jazyk každodenního života by měl být hýčkán jako poklad.
Slyšte: „Již je tomu skoro osmdesát sedm let,
co naši předkové přivedli na tento kontinent nový národ při hledání svobody a
rovnosti všech lidí. Teď jsme však ponořeni v občanské válce, při níž se
ověří, že tento národ, nebo národ jakýkoli jiný takto počat, vytrvá.“ To je
anglický jazyk. Projev Abrahama Lincolna. A samoobsluha neubrala na kráse
těchto slov vůbec nic.
Já se asi špatně
vyjadřuji. Ale například moji spolupracovníci pokaždé na otázku – Jak se máte?
– neustále opakují – Skvěle! – protože konkurence s pracovní silou jim
přímo přikazuje, aby se pořád cítili skvěle. Jinak by totiž vypadali jako
špatný produkt. Ze začátku jsem si myslel, že se mají opravdu pořád skvěle.
Když se v Praze někoho zeptám, jak se má, tak mi
neodpoví, že se má fajn?
Zřídkakdy.
Je pravda, že jazyk je jednou z největších hodnot každé
kultury. Ale jazyk je jako Alpy, je tam totiž pořád, to je fakt.
Proč jste nikdy
nevstoupil do politiky?
Když byl guvernérem státu New York pan Carry, tak jsem seděl
nějaký čas v umělecké radě města New York. Carry byl guvernérem dvě
volební období, a pak to zabalil. A pak jsme měli v politice řadu různých
stupidních sociopatů. Jednou jsem potkal Carryho na ulici a povídám mu: „Proč
jste, probůh, nekandidoval do senátu.“ A on mi odpověděl: „To bejvávalo, že tě
oponenti jen zranili, teď tě prostě zabijou.“ To je další důvod, proč bych rád,
abyste tomu vašemu časopisu Xantipa neposílal nějaké hodnocení Ameriky. Protože
nic takového neexistuje.
Jsem přesvědčen, že
vás mají čeští čtenáři strašně rádi. Každý si váží toho, že lidé jako vy se
dělí o své názory. Protože zvláště pro mladé lidi je těžké se zorientovat
v demokratické společnosti. Zvláště té, která se může každým okamžikem
zvrhnout třeba v ekonomickou diktaturu.
To je právě to. Vždyť není třeba se podřizovat žádné
totalitní diktatuře. Zbavili jste se tajné policie, která by vám dnes
přikazovala kupříkladu, že máte pracovat pro obrovskou korporaci. Nebo by vám
přikazovala, jak se máte chovat. Já věřím, že lidé jsou neobyčejně vynalézaví a
samostatní. Ostatně znáte jeden ze základních principů života? Slyšte: „Máš
právo ohnat se pěstí, ale víš, kde se vždycky pěst zastaví, když se můj nos
nastaví.“ Ke svému uspokojení potřebuješ jen dalších jedenáct lidí. Nemusí
s sebou táhnout celou zemi. My jsme skupinová zvířata, a až do průmyslové
revoluce a velkých diaspor jsme žili jen v rozvětvených rodinách.
A lék na osamělost
v moderní společnosti je vytvoření malé party lidí.
Třeba taková televize vytváří dojem, že všechno se dělá pro
celou zemi. Jeden z mých učitelů na katedře antropologie Chicagské
univerzity, který později spáchal sebevraždu, mi řekl: „Umělec nemůže vyřešit
problémy celého světa, nemůže vyřešit ani problémy svého města, ale co může
udělat, je, že může vzít tady ten kousek plátna nebo kousek papíru a zpracovat
ho tak, jak by měl vypadat.“ A na světě jsou lidé, kteří to tak dělají a
netouží lákat veřejný zájem milionů lidí.
Malé publikum a malé
úspěchy, proč ne? A když to děláš opačně, většinou zradíš svou duši.
Takže například právě teď. Jsme tady jen my dva. Ale když se
nám právě daří to, co děláme, tak to úplně stačí. A jestli bude náš rozhovor
zveřejněn, nebo ne, na to úplně seru.
